Žili v odnom seľi ďido i baba, duže bidny. Byli taki bidny, čto často v chiži ne mali daže kusok chľiba. Odnoho dňa, jak holodny siďili okolo peca i hrilisja, to radilisja že čto majut počati robiti. Babki prišlo čtosi na dumku i ona skazala:

— Zajdi lem do našoho bohatoho sosidia do stajňi, vyvedi volov i skryj v ľisi.

Staryj posluchal — on vse robil to, čto babka jemu skazala — i vyvel volov iz stajňi sosida i skryl ich v ľisi. Na druhij deň sosid zašol do stajňi, ctoby povesti volov do oranja, ale v stajňi ich uže ne našol.

Babka malo počekala pokľa v seľi ne rozyšlasja novina že voly propali, a potom posla do sosida taj kaže:

— Sosido, jesli choces, ja tebi večerom nazad volov privedu.

Sosid poradovalsja i skazal: “Koli ty babko mohlaby mňi najti mojich volov, ja tebi toje nahorodžu. Ale ja tebi ne virju.

Babka vernulasja do chiži i skazala svojemu staromu:

— Staryj, idi do ľisa i priveď nazad našemu sosidovi jeho voly!

D’ido posluchal — on vse robil to, čto žena jemu hovorila — i privel sosidovi voly. Sosid poťišilsja i dal jemu muki. D’ido i babka žili zadovoleno pokľa vystalo sosidovoj muki.

Koli že muka skončilasja, stali stareňkii snova holodovati. Koli že holod uže im dobri dopik, to postanovili snova vzjatisja na chitrosť. D’ido vyvel voly druhomu seľanu iz stajny i skryl v ľisi, a babka ich snova otdala i oni za toje polučili pud muki.

Ciloje ľito ďido i babka žili iz takich chitrostej. Slava pro babusinu čaroďijnu silu rozyšlasja skoro po ciloj krajiňi i došla až do carja.

Jak raz tohda carevi propal odin drahocinnyj — brilliant, i choťa jeho vsjady hľadali, no ne mohli najti; slovom jakby skapal v zemľu. Tohda carevi prišlo na dumki, či ne dobri bylo by poraditisja u toj staroj babki: či ona ne otkryje že kto ukral tot brilliant.

Car poslal svojich dvoch dvorjan, kotory nazyvalisja Šija i Horlo, čtoby priveli k nemu babku. A tii dvoje dvorjane byli ťimi, čto ukrali brilliant, ale toho nikto ne znal. Koli oni pustilisja v dorohu, to kaže Šija do Horla: 

Ja bojusja, čtoby tota babka napravdu ne zdohadalasja, čto my oba ukrali tot brilliant.. Ta znaješ čto: poklademe v sanki kurjači jajca i uvidime, či baba uhadaje, čto tam budut jajca. Jesli zdohadajetsja pro jajca, to zdohadajetsja i pro brilliant.

— Dobri, zrobime tak jak ty radiš — otvitil Horlo.

Koli babka počula, čto ju choťat, otvezti do carja, to nastrašlasja i skazala:

— Ja ne pojdu sama. Moj stary j znaje všitko, to naj i on ide so mnoju.

Dvorjanam bylo vse odno, či zacbočet idti s nimi i ďido, či toľko sama baba. Oni zaprjahli koňi do sanej, posadili do nich ďida i babku i pojichali sebi. Koli vyšli malo iz sela, baba zvernulasja do ďida i kaže: “Ne ľubitsja mňi takaja podorož. Čujusja jak by jem siďila na jajcoch.

Dvorjane loktem štuchnuli odin do druhoho, a Šija pošepnul do Horla: “Prokľata vorožka — otrazu zdohadalasja!” Za cilu dorohu oboje molčali, a čim bliže prichodili do carskoho dvora, to vekšij strach na nich napal.

A ďido i baba tak samo molčali i bojalisja, bo dumali že nikoli boľše oni svoj dom i svoje selo ne uviďat živymi. V noci sanki prijichali do carskoho dvora. Stareňkim dali komnatu, čtoby perenočevati i skazali im, čto zavtra povedut ich pered carja.

Šija i Horlo podošli ticheňko pod dveri komnaty v kotoroj nočevali ďido i babka, čtoby podsluchati, čto oni budut hovoriti.

— Jak hadaješ stara, čto s toho vyjde koli staneme pered carem — sprosilsja svojej babki ďido.

— Čto s toho vyjde? Ta čto bude šiji, to bude i horlu. . . bida bude obojim. . . otpovila babka.

Koli dvorjane, kotory podsluchovali pod dvermi počuli tii slova, to duže nastrašilisja.

— Musme otdati brilliant — skazal Šija. Stara vorožka otrazu uhadala, čto to my ukrali. N’it inšoj rady, lem musime otdati.

Oni otošli do svojej komnaty, otkryli svoju skrynju, vzjali ottamaľ brilliant i pošli s nim do starych.

Koli babka otvorila dveri, to obidva dvorjane upali pered neju na koľina i skazali:

— Ne zradžujte nas babko i nikomu ne kažte že ukradennyj brilliant byl u nas!

Oni otdali brilliant babki i ješče v dodatok dali jej sto rublej. Koli dvorjane otošli, to stali stareňki ohľadati brilliant.

— Hovorí stara, — skazal na druhij deň car — čto ty vynašla?

— Ja, svitlyj carju, otkryla všitko — otpovila babka. — Znaju hde jesť tvoj brilliant. Zabrali jeho až do Moskvy, ale ja jeho tebi otdam až na druhij tyždeň. 

Cilyj tyždeň ďilo i babka ostalisja na carskom dvori i ne vychodili iz svojej komnaty ani v deň ani v noči bo bojalisja, čtoby dakto ne ukral im brilliant. A koli minul tyždeň, poveli babku snova pered carja i ona otdala jemu brilliantovyj kameň.

Car duže začudovalsja i skazal: “Babko, za tvoje ďilo za mala jesť carska nahoroda. Či chočeš ostatisja na mojem dvori, či može chočeš vernutisja vo svoje selo?

Babka upala na koľina pered carem i skazala: “Svitlyj carju, jesli to možlivo jesť, to ja by choťila vernutisja nazad tam, otkaľ mene privezli.

Car prikazal ďida i babku otvezti nazad do ich sela i vyznačil im ročnu nahorodu s jakoj oni prekrasno i v dovoľstvu žili až da smerti.